Umupo at makinig ng tahimik!

22. 09. 2016
Ika-6 internasyonal na kumperensya ng exopolitics, kasaysayan at espirituwalidad

Patřím též do doby lidí odchovaných posledními závany minulého režimu v 80. letech. Na základní školu jsem začal chodit v roce 1987 a živě si vybavuji paní učitelku, jak nám říkala: „Tak děti, hezky se posadíme na židličky, ruce si dejte za záda. Při hodině se nepije, nejí a nemluví. Pokud budete vědět odpověď na nějakou otázku, musíte se přihlásit.“. A my jsme byli ze začátku docela vzorné děti, protože (alespoň já) byl docela vystrašený z učitelky, která nám vládla železnou rukou.

Doma mne taky škatulkovali, když říkali, že nemám dělat hluk, netlouct těmi klíči nebo otvírákem o stůl.

Jak rodiče, tak paní učitelka měli představu o tom, že bychom měli mít alespoň základní hudební vzdělání: zvládnout rytmus a trochu zpívat. Jenže, když vás oba dva tábory (rodiče i škola) utvrzuje v tom, že jste jaksi mimo: „nehluč“, „buď ticho“, „zpíváš falešně“, dostal jsem se do chvíle, kdy mi řekli: „je to hezké, že zpíváš, ale falešně. Raději nezpívej a poslouchej ostatní!“ a já vzorný žák poslechl. Říkal jsem si: „Tak asi je to fakt, že zpěv a hra na hudební nástroje je jen pro hrstku vyvolených, kam já nepatřím."

Vždycky jsem si představoval, že budu na něco hrát, ale na všechno „musíte“ mít školy a nebo vychodit zdlouhavé kurzy.

Před devíti lety jsem byl na semináři o šamanismu. Lektor na něj přivezl několik šamanských bubnů. V rámci některých rituálů jsme je používali a všichni unisono bubnovali jednoduchý rytmus o 120 úderech za minutu.

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že to s mým „jsi mimo rytmus“, nebude tak zlé, protože už druhý den při ranním „rozvibrovávání se“ jsem se začal onou monotónností jednolitého rytmu nudit a začal zkoušet alespoň různé síly úderu do bubnu paličkou, pak jsem začal zkoušet i různé změny v intervalech úderů a najednou jsem si všiml, že mé experimentování strhlo dalších 15 účastníků semináře, kteří intuitivně opakovali a napodobovali rytmus, který se k nim šířil od mne. Byli jsme jak sehraný orchestr šamanských bubeníků a to i přesto, že mnozí z nás drželi buben v ruce teprve druhý den ve svém životě.

Ze semináře jsem nakonec odjížděl nejen s nabytými šamanskými zkušenostmi, ale i s bubnem a paličkou s pocitem, že tohle je něco, co chci zažít ještě mnohokrát.

Často jsem vídal v televizi a nebo na různých esoterických akcích partu lidí, kteří hrají na africké bubny – djembe a nebo na darbuku. Velmi se mi to líbilo a říkal jsem si, že to musím taky vyzkoušet.

Přivezl jsem si z dovolené v Egyptě intarzovanou darbuku a na jednom z esoterických festivalů jsem se přihlásil do intenzivní dílny improvizované hry na bubny pod vedením Pavla Kotka. Tam jsem teprve poprvé naplno pochopil sílu improvizovaného bubnování, protože celá díla se nesla v duchu absolutní neznalosti čehokoliv z „hudebního vzdělání“. Nebyla řečena téměř žádná pravidla ani omezení. Všechno se počítá! Jediné pravidlo znělo: „Naslouchej tomu, co se děje kolem tebe“.

 

Kusang drumming

Katulad na mga artikulo